Zahojíme, z.s. vnímám jako důležitého prostředníka mezi zdravotníky a pacienty

Led 15, 2025 | Bulletine Zahojíme

Tento článek je součástí Bulletinu Zahojime. Přečtěte si celé číslo!

Zahojíme, z.s. vnímám jako důležitého prostředníka mezi zdravotníky a pacienty

MUDr. Jan Stryja Ph.D. pracuje v soukromém zdravotnickém zařízení Salvatella s.r.o. a v Nemocnici Agel Podlesí Třinec. Jeho specializací je cévní a všeobecná chirurgie, dlouhodobě se věnuje problematice péče o pacienty s nehojící se ránou. Na toto téma publikoval řadu monografií, článků v odborných časopisech a přednášek. Je spoluautorem klinických doporučených postupů, působí jako lektor kurzů hojení ran pro lékaře i nelékařské zdravotnické pracovníky. Šest let pracoval v poradním sboru Evropské asociace pro management ran a spolupodílel se na tvorbě specializovaných dokumentů publikovaných EWMA. Je odborným garantem a organizátorem kongresů s mezinárodní účastí Rande 2007 -2023. V současnosti je místopředsedou České společnosti pro léčbu rány (ČSLR). Je autorem a spoluautorem 6 odborných monografií a více než 50 indexovaných publikací. V rámci činnosti v Zahojíme z.s. by se rád podílel na zlepšení a prohloubení komunikačních dovedností zdravotnických pracovníků, edukaci pacientů s nehojící se ránou a širším využití motivačních technik zaměřených na pacienty a laické pečovatele. (Výroční zpráva Zahojíme, z.s, 2023).

Kdy jste se rozhodl pro studium na lékařské fakultě? Co bylo Vaší motivací?

Volbu mého budoucího povolání ovlivnila hlavně maminka a prarodiče, kteří byli také lékaři. Po maturitě, kterou jsem složil na gymnáziu v Třinci, jsem si vybral jako svou alma mater lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Byla to pro mne do jisté míry srdeční záležitost, protože zde studovali mí rodiče i prarodiče. Babička začala pracovat v Nemocnici U Svaté Anny po promoci roku 1938 a prožila zde celé válečné období. Po válce se s rodinou přesunula do nemocnice ve Frýdku a následně byla jako mladá praktická lékařka odeslána do východního cípu republiky, do Jablunkova. Velmi dobře si z dětství vybavují její vzpomínky, jak se v zimě brodila sněhem na saních za rodičkou do hor, jak ošetřovala v terénu rány a objížděla v rámci návštěvní služby své venkovské pacienty. V průběhu studia medicíny u mne začal převažovat zájem o chirurgické obory a po promoci jsem se rozhodl stát chirurgem. Při rozhodování o mé budoucí profesi mi pomohly hlavně zkušenosti z prázdninových odborných praxí, které jsem absolvoval na chirurgii v Třinci. Od roku 1997 jsem pracoval na chirurgickém oddělení v Nemocnici Třinec. Jako každý absolvent jsem se záhy ocitnul v koloběhu ambulance, lůžkového oddělení, operačního sálu a nekonečných služeb. I když se fakulta snaží připravit absolventy pro praktickou medicínu, teprve u lůžka si člověk začíná uvědomovat souvislosti a učí se uplatňovat naučené poznatky v praxi. Roku 2000 jsem složil atestaci I. stupně v oboru chirurgie. Od té doby se začal intenzivněji zabývat problematikou nehojících se ran. Bylo to pole neorané nejenom na místním chirurgickém oddělení. Vzhledem k širokému záběru diagnóz a velkému množství nových materiálů a technologií, které se dostaly v této době do České republiky, jsem našel v „defektologii“ zalíbení. Za dva roky se mi podařilo zavést na septickém chirurgickém oddělení moderní zásady ošetřování nehojících se ran a založit ambulanci pro léčbu chronických ran a defektů.
Svoji specializaci jsem si doplnil v roce 2008 o obor cévní chirurgie a mým působištěm se stala Nemocnice Podlesí v Třinci. Od roku 2015 pak působím v privátní ambulanci Salvatella s.r.o. v Třinci.

Jste garantem několika certifikovaných kurzů pro nelékařské i lékařské pracovníky. Jaká je dle vašeho názoru vzdělanost v problematice nehojících se ran u poskytovatelů péče v ČR?

Domnívám se, že pro vzdělávání českých lékařů a sester v problematice nehojících se ran je stále charakteristická jeho roztříštěnost a nekomplexnost. V současné době reflektuje vzdělávání především aktuální potřeby a zájmy zdravotníků. Nelékařští pracovníci ve zdravotnictví budou již mít brzy možnost studovat péči o rány v rámci vysokoškolského studia a získat tak odbornou způsobilost k léčbě ran. U lékařů možnost systematického postgraduálního studia bohužel chybí a další vzdělávání je tak předmětem individuálního rozhodnutí každého z nás. Nelze se podivovat nad tím, že se například postupy v léčbě žilního bércového vředu liší u cévních chirurgů a dermatovenerologů, protože každá specializace vidí problematiku žilní insuficience z jiné perspektivy. Na druhou stranu se jednotlivé odbornosti a profese podílející se na léčbě ran často zdráhají používat zavedené postupy těch druhých. Obávám se proto, že i přes funkční síť center s ČSLR garancí komplexní léčby ran, existují v terénu rozdíly jak v péči poskytované zdravotnickými zařízeními, tak i agenturami domácí zdravotní péče. 

Problematice nehojících se ran se věnují nejen lékaři, ale i sestry. Domníváte se, že kompetence sester v této problematice jsou v ČR dostačující?

Vzdělávání zdravotních sester doznalo v poslední době velkých změn a spolu s jejich vysokoškolským vzděláním stoupají i kompetence k úkonům, které mohou samy provádět. To považuji za správné a potřebné. Na druhou stranu mne v poslední době netěší řevnivost spočívající v polemice, která profese či odbornost je pro zahojení rány nejdůležitější. Jsem přesvědčený o tom, že úspěch se dostaví pouze v případě, kdy lékaři pracují se sestrami jako jeden tým. Ve skutečnosti léčí dobře rány to pracoviště, které má tomu odpovídající výsledky – vysoké procento zhojených pacientů, kratší průměrnou dobu léčby, menší procento amputací, nižší spotřebu antibiotik a analgetik. V praxi se tato pracoviště vyznačují maximálním vytížením personálu a dlouhými čekacími dobami pro nové pacienty. Ti totiž často instinktivně poznají, kde rány léčí dobře a rychle.

Jste místopředsedou ČSLR (České společnosti po léčbu rány). Jste uznávaným odborníkem na problematiku nehojících se ran. Pravidelně aktivně působíte na celosvětových konferencích týkající se ran. Jak je na tom ČR s porovnáním se zahraničím v oblasti nehojících se ran?

Zde opět zafungoval vliv z rodiny. Dlouhá léta jsem pečovala o ležící velmi blízkou osobu, u níž dekubity opakovaně vznikly a opakovaně byly zahojeny i díky tomu, že jsem využívala poznatky ze zahraničí, a právě z výzkumů. Věřím, že jsem tak napomohla nejen té blízké osobě, mé mamince, ale i dalším kolegům, kteří pečují o pacienty s ránou a samotným pacientům.

Jste prezidentkou evropského poradního panelu pro dekubity (EPUAP). Jste uznávanou odbornicí na problematiku nehojících se ran. Pravidelně aktivně působíte na celosvětových konferencích týkající se ran. Jak je na tom ČR s porovnáním se zahraničím v oblasti nehojících se ran?

I přes určitou latenci v dostupnosti inovativních materiálů a technologií se domnívám, že poskytujeme péči na vysoké úrovni, která plně odpovídá doporučeným postupům a standardům platným v ostatních státech Evropské unie. Je specifikem každého státu, jakým způsobem reguluje použití konkrétních zdravotnických prostředků, ale nemyslím si, že by tento aspekt měl na úroveň péče v České republice zásadní vliv. Při rozhodování o úhradách ze zdravotního pojištění hraje prim dostupnost důkazů vycházejících z kvalitních klinických studií a medicíny založené na důkazech. Zaměřit bychom se měli proto hlavně na prosazování správných diagnosticko-terapeutických algoritmů a postupů, které zohledňují již používané metody i ty inovativní.

Domníváte se, že množství ambulancí, které se věnují problematice ran je v ČR dostatek? Jaká je jejich kvalita?

Já osobně vnímám problémy v péči o nehojící se rány zejména při zajištění dostupnosti služeb a zdravotnických prostředků pro pacienty s ránou v terénu. Myslím tím především dostupnost antidekubitních pomůcek, efektivních krátkotažných kompresivních obinadel a dalších systémů pro zevní kompresivní léčbu otoků, dostupnost odlehčovacích pomůcek a preventivní obuvi pro diabetiky apod. Česká společnost pro léčbu rány iniciovala vznik sítě zdravotnických zařízení, u kterých garantuje komplexnost poskytování péče i dostatečné vzdělání personálu. Jejich seznam je aktualizován na webových stránkách společnosti. Zdali je počet center hojení ran dostatečný, je věcí diskuse. V poslední době vidíme stoupající zájem výrobců a dovozců zdravotnických prostředků dodávat materiály fázového hojení do sociálních zařízení napřímo. Tzv. nemocniční pozitivní listy u mne v minulosti vzbuzovaly rozpačitý úsměv na tváři. Současná situace, kdy jsou tyto instituce zásobovány často jedním dovozcem a ošetřující personál není dostatečně vzdělán, mi již tak úsměvná rozhodně nepřipadá.

Materiály pro fázové hojení ran (vlhkou terapii) jsou velice nákladné. Prozatím jsou v plném rozsahu jsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Domníváte se, že takto je to správné a pro systém zdravotnictví únosné?

To, že systém veřejného zdravotního pojištění umožňuje plnou úhradu zdravotních výkonů a zdravotnických prostředků z rozpočtu zdravotních pojišťoven neznamená, že jsou výkony i materiály skutečně plně propláceny všem pacientům a poskytovatelům zdravotnických služeb. Úhrada řady výkonů a materiálů je totiž vázána na odbornost poskytovatele, respektive ochotu zdravotních pojišťoven konkrétní výkon nasmlouvat. Vaše otázka má proto spíše politický rozměr, který nedokážu zodpovědně posoudit. S ohledem na trvající růst nákladů na předepsané zdravotnické prostředky se ale dá předpokládat, že se zdravotní pojišťovny dostanou do situace, kdy již nebude možné zdravotnické služby dále plně proplácet a bude vyžadována spoluúčast pacienta.

Co by podle Vás měla plnit nebo čím by měla být prospěšná pacientská organizace Zahojíme, z.s.?

Zahojíme, z.s. vnímám jako důležitého prostředníka mezi zdravotníky a pacienty. Existuje řada témat, která si zaslouží více pozornosti jak z pohledu zdravotníků, tak pacientů – komunikace s nemocným, motivace a zapojení pacienta a jeho rodiny do péče, individualizace léčby nebo možnosti převzetí odpovědnosti za léčbu ze zdravotníka na pacienta. Zahojíme z.s. hraje také velmi důležitou roli i v edukaci laické veřejnosti a podpoře prosazování preventivních postupů a opatření. Očekávám, že Zahojíme z.s. bude odborným společnostem významným partnerem při jednáních s plátci péče i v diskuzích nad dopady potřebných legislativních změn ve zdravotnictví.

„Očekávám, že Zahojíme z.s. bude odborným společnostem významným partnerem při jednáních s plátci péče i v diskuzích nad dopady potřebných legislativních změn ve zdravotnictví.“

MUDr. Jan Stryja Ph.D.

Vážení členové pacienstké organizace Zahojíme, z.s.,

připravili jsme pro Vás pravidelný informační bulletin, který má za cíl informovat Vás o aktuálním dění a zajímavých novinkách v oblasti hojení ran. Ať již jste pacient, nebo pacientka se zkušeností s nehojící se ranou, blízký a pomáhající člověk, nebo specialista na hojení ran či příbuzných lékařských oborů, které se touto problematikou potýkají, nabízíme Vám náš bulletin Zahojíme. Občasník Zahojíme je zasílán ve formátu pdf do e-mailových schránek členů Zahojíme, z.s. a protože ne vše se vejde do pdf, navazuje na něj také rozšířené online vydání na našem webu.

Každou nehojící se ránu lze řešit. Mluvme o nich společně!